Narozen 23. prosince 1886 v Praze, zemřel 21. prosince 1952 tamtéž.
Vystudoval strojní inženýrství na technice v Praze, od studentských dob se však věnoval převážně kulturně-politické činnosti.
Patřil k aktivistům anarchokomunistického antiklerikálního a antimilitaristického hnutí, 1910-12 byl za tyto aktivity vězněn, 1914-17 internován. Jako člen národně sociální strany byl 1918-23 šéfredaktorem Českého slova, po vstupu do Komunistické strany Československa (1925) působil v redakcích tiskovin této strany (Rudé právo). Pracoval v organizacích a institucích orientovaných na SSSR (1924-39 ve Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem).
Od počátku 30. let stále intenzivněji překládal a doporučoval k vydání reprezentativní díla soudobé sovětské umělecké literatury. Roku 1938 sestavil sborník Dokumentů k otázce spojenectví se SSSR s celým textem spojenecké smlouvy. Za války pobýval v SSSR, kde se na objednávku české redakce moskevského Nakladatelství zahraničních dělníků podílel na překladech marxistických teoretiků, stručných dějin Komunistické strany Sovětského svazu i aktuální politické publicistiky, přispíval do Československých listů, psal reportáže z fronty, byl redaktorem českého vysílání moskevského rozhlasu a od 1942 tiskovým referentem československého velvyslanectví. Po návratu do vlasti se stal 1949 náměstkem ministra zahraničí V. Clementise, jehož odsouzení a poprava v prosinci 1952 předčasně ukončily i Borkův život.
Do historie českého překladu se zapsal především jako prvoobjevitel a literárně kultivovaný tlumočník několika kmenových představitelů tzv. hlavního proudu sovětské prózy 20. a 30. let, zobrazujících dramatické děje ruské občanské války i první tzv. budovatelské pětiletky (V. G. Lidin, V. Katajev, B. Jasenskij, J. I. Janovskij, K. G. Paustovskij, M. Gorkij). Po 1945se pak (s výjimkou již nežádoucího Lidina a Erenburga) tyto Borkem přeložené tituly objevovaly v reedicích nově zakládaných nakladatelství (např. Svoboda navázala na edici Fromkova Odeonu Spisovatelé v předválečném Sovětském svazu, na níž se Borek podílel nejen jako kmenový překladatel, ale i jako spoluzakladatel, lektor a spolueditor). Stěžejním překladem V. Borka zůstává podnes jediná česká verze Šolochovova Tichého Donu, jehož 4 svazky postupně (ve stopách autora) překládal od počátku 30. let; pro 1. úplné vydání po válce překlad narychlo dokončil František Musil. Borkovy okrajové překlady z francouzštiny a španělštiny se převážně týkaly teorie a praxe anarchismu a španělské revoluce.