Narozen 7. listopadu 1945 v Ostravě, zemřel 17. dubna 1999 v Praze. Manželka Naděžda Macurová (1949-) je překladatelkou z francouzštiny a němčiny.
Maturoval roku 1963 na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě. Roku 1968 absolvoval obory čeština a angličtina na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 1969 získal titul PhDr., roku 1987 titul CSc. a roku 1993 titul DrSc. (prací České obrození jako kulturní typ). Roku 1969 nastoupil na studijní stáž do Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd v Praze, kde pak trvale působil jako odborný a později jako vědecký pracovník v oddělení teorie. V letech 1990-1992 byl zástupcem ředitele a od ledna roku 1993 ředitelem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.
V literárněvědecké práci se zabýval především teorií literatury a kulturní sémiotikou. Národnímu obrození věnoval monografickou studii Znamení rodu. České obrození jako kulturní typ (1983), studie a fejetony soustředil do souborů Šťastný věk (1992), Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993), Český sen (1998). Byl redaktorem a vedoucím autorského kolektivu Slovníku světových literárních děl I-II (1987-88), redigoval Průvodce po světové literární teorii (1988) a spolu s M. Červenkou, J. Medem a Z. Pešatem Slovník básnických knih (1990).
Významněji se podílel na kolektivních publikacích Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987), Rozumět literatuře I (1986) a Translation, History and Culture (London - New York, 1990). Původní beletristickou tvorbu zahájil souborem povídek Něžnými drápky (1984), v 80. letech napsal román Občan Monte Christo (1993), vědeckou a uměleckou práci propojil v tetralogii z 19. století Ten, který bude (Informátor, 1992, Komandant, 1994, Guvernantka, 1997, Medikus, 1999), souborně vydanou roku 1999. Překládal z estonštiny poezii i prózu.