Narozen 7. července 1894 ve Velvarech, zemřel 10. října 1961 v Brně.
Po maturitě (1917) na gymnáziu v Praze studoval klasickou filologii na české univerzitě v Praze a na univerzitě v Berlíně. Od 1920 učil na gymnáziu v Praze-Vinohradech, 1922-24 v Košicích, 1924-36 byl profesorem prvního českého klasického gymnázia v Brně, 1931-36 byl souběžně docentem a od 1936 profesorem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Zabýval se především řeckou mluvnicí (Studie o slovesném vidu v řečtině novozákonní, 1929) a antickou literaturou (vysokoškolské učebnice Stručné dějiny řecké literatury, 1936, Stručné dějiny římské literatury, 1938). Napsal studie o Homérově slohu a o řecké lyrice. Zajímal se rovněž o antickou filozofii a vědu (Biologické základy antických názorů o dědičnosti, 1937). Značnou pozornost věnoval také zkoumání ohlasu antiky v české literatuře.
Překládal z řečtiny a latiny, těžištěm jeho překladatelského úsilí byla řecká dramatická tvorba (Sofokles, Euripides, Aristofanes), ale také filozofická díla (Aristoteles, Plútarchos), z latiny pak Ovidiova poezie a historické dílo Tacitovo. Značná část Stiebitzovy překladatelské práce spadá do doby před rokem 1945, jeho překlady však byly v mnoha ohledech vzorem a inspirací mladším generacím překladatelů z klasických jazyků.