Narozena 9. března 1909 v Praze, zemřela 19. listopadu 1991 tamtéž.
Po maturitě (1928) na Dívčím reálném gymnáziu E. Krásnohorské v Praze studovala 1928-32 klasickou filologii a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; 1933 získala titul PhDr. (prací Xenofontovo Symposion v poměru k Symposiu Platonovu). Stala se středoškolskou profesorkou, na pražských gymnáziích (mj. na Akademickém gymnáziu) vyučovala latinu, řečtinu a češtinu, po roce 1945 také filozofii a občanskou nauku. Od roku 1943 byla členkou Pražského lingvistického kroužku, po roce 1945 se účastnila práce estetického semináře J. Mukařovského. Od roku 1948 působila na katedře klasické filologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jako odborná asistentka, 1949 získala titul CSc., 1954 se stala docentkou pro obor starověkých dějin, 1961 získala titul DrSc. (na základě práce Umbra, Berlin, 1964); přednášela rovněž teorii literatury na katedře rusistiky. Roku 1961 se stala vědeckou pracovnicí Pedagogického ústavu J. A. Komenského Československé akademie věd, kde redigovala latinské spisy J. A. Komenského. Z jeho díla uspořádala a vydala Opera omnia, svazek 1, 4, 11-15, 17, 18, 23, 25 (1969-92), na dalších sedmi svazcích se podílela jako textová redaktorka pro latinská díla. Jazykovým a obsahovým rozborem určila autorství některých Komenského děl. Související odborné studie shrnula do knihy Čtvrt století nad Komenským (1990). I po odchodu do důchodu (1973) pokračovala ve vědecké práci i editorské a překladatelské činnosti.
Ve svých knižně i časopisecky publikovaných studiích, článcích, poznámkách, recenzích rozvíjela na materiálu indických, řeckých a klasických i středověkých latinských meter poznatky pražské strukturalistické školy. Přispívala zejména do periodik Listy filologické, Slovo a slovesnost, Zprávy Jednoty klasických filologů, Acta Comeniana, Studia Comeniana et historica, Časopis pro moderní filologii, Slavia, Byzantinoslavica, Dialog, Sborník historický. Je autorkou odborných studií o antickém písemnictví (Devět kapitol o takzvaném stříbrném věku římské slovesnosti, 1953), autorsky a editorsky se podílela na týmových dílech Antika v dokumentech: 1. Řecko, 2. Řím (1959, 1961), Encyklopedie antiky (1973), Antická próza (1973), Antika a česká kultura (1978), Čtení o antice (1984). K pracem z oblasti versologie získávala podněty při převádění časoměrných veršů do českého prozodického systému založeného na přízvuku (Tři studie o českém hexametru, 1950, Indické rozměry v českém básnictví, 1953). Překládala ze starověké řečtiny a klasické latiny. V překladech antické poezie (Hésiodos, Lucretius, Músaios, Persius Flaccus) používala (místo staršího úzu přímé nápodoby antických meter) substituci, tj. vytvářela české ekvivalenty antických meter tak, aby estetický účinek byl blízký účinku původního díla, i když použité prostředky se od originálu liší. Toto pojetí překladatelské věrnosti navazovalo na názory některých překladatelů meziválečného období (O. Fischer) a přibližovalo převody antických děl moderní české poezii.