Narozen 7. května 1903 v Boskovicích u Brna, zemřel 14. ledna 1955 v Praze.
Souběžně se studiem klasické a slovanské filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy navštěvoval přednášky z indické historie a indoevropského srovnávacího jazykozpytu. Mezi lety 1924-1925 studoval tři semestry v Berlíně. Po ukončení studií v Praze v roce 1927 učil v letech 1933-1945 na středních školách ve Strakonicích, Prešově, Mělníku a v Tišnově. Indologii se věnoval soukromě; roku 1945 dokončil u prof. V. Lesného v Praze disertační práci Sattasaí a její místo v indické lyrice. Roku 1946 se stal členem redakční rady a od roku 1951 byl šéfredaktorem časopisu Nový Orient. Habilitoval se prací Recenze Amarušataka a roku 1948 byl jmenován soukromým docentem Univerzity Karlovy. Následující rok působil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Roku 1950 byl jmenován odborným asistentem a roku 1951 státním docentem indologie na Univerzitě Karlově. Od roku 1952 byl členem ediční rady Malé knižnice Orientu. V témže roce se stal členem vědecké rady Orientálního ústavu Československé akademie věd a zástupcem vedoucího katedry Předního a Středního Východu a Indie, od 1953 vedoucím katedry a šéfredaktorem Archivu orientálního. Roku 1954 byl jmenován profesorem staroindické filozofie a děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Zabýval se filologií indických jazyků a starou íránistikou, vedle toho se věnoval studiu staroindické společnosti po stránce historické i literárně-historické (články v Novém Orientu a Archivu orientálním). Nejvýznamnějšími oblastmi jeho působení byla činnost pedagogická a překladatelská. Zasloužil se o rozšíření oboru indologie o studia moderních jazyků a literatur. Překládal ze sanskrtu i z prákrtů, zejména z páli. Jeho překlady jsou nejenom lingvistickými, ale i básnickými díly.