Narozen 19. prosince 1912 v Martinově u Ostravy, zemřel 2. května 1982 v Brně.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Hlučíně v roce 1931 studoval v letech 1931-1936 češtinu, filozofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1938 získal titul PhDr. na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1936-1939 učil na gymnáziu v Brně, v letech 1939-1950 v Hranicích, kde se významně podílel na organizování kulturního života. Mezi lety 1944-1945 byl vězněn v Přerově, Brně (Kounicovy koleje) a v koncentračních táborech. Během let 1950-1952 přednášel na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Od roku 1950 působil v oboru dějin české literatury na Filozofické fakultě brněnské univerzity, zpočátku jako asistent a odborný asistent, roku 1953 se stal docentem a roku 1960 byl jmenován profesorem. V roce 1956 získal titul CSc. a v roce 1963 titul DrSc. Téhož roku dosáhl zřízení Katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, kterou vedl až do reorganizace v roce 1973. Poté, až do roku 1978, řídil oddělení divadelní a filmové vědy katedry věd o umění.
Z oblasti literární historie stála v centru jeho pozornosti osobnost P. Bezruče (Studie o Petru Bezručovi, 1947, V blízkosti básníka, 1977) a spisovatelé Ostravska (K. Handzel, V. Martínek, V. Závada) a Moravy (J. Mahen, A. a V. Mrštíkové, G. Preissová, J. Uher), věnoval se však i dalším literárním osobnostem 19. (F. L. Čelakovský, K. J. Erben, J. Neruda, P. J. Šafařík, J. K. Tyl) a 20. století (Z. Nejedlý, S. K. Neumann, V. Vančura, J. Wolker).
Jako literární teoretik se zaměřil na literární druhy, literárněvědnou terminologii, význam regionalismu a úlohu kulturního dědictví v literárním procesu. Od 60. let se ústředním tématem jeho bádání stalo divadlo v celé šíři - dramaturgie, režie, scénografie, herectví, dějiny českého divadla i kritické hodnocení soudobých inscenací. Překládal zejména odbornou literaturu z ruštiny.