Narozen 18. srpna 1928 v Olomouci, zemřel 17. června 1998 v Praze.
Po maturitě (1948) na reálném gymnáziu v Kroměříži studoval hindštinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval 1952 diplomovou prací Rámánand Ságar: A člověk zemřel. (Literární rozbor románu).
Po vojenské prezenční službě nastoupil 1954 jako asistent na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. 1957 získal tituly PhDr. a CSc. na základě práce Hindská vyprávěcí literatura lidová a stal se odborným asistentem, 1990 se habilitoval prací Slovesné vazby v hindštině.
Od 1991 působil jako lektor češtiny na univerzitě v Dillí, 1992 vstoupil do služeb Ministerstva zahraničních věcí a 1993-96 působil v Novém Dillí jako velvyslanec České republiky s akreditací pro Indii, Nepál, Šrí Lanku, Bangladéš a Maledivy. V Indii publikoval v předních literárních časopisech, vystupoval v indické televizi a připravil pro ni několik pořadů o České republice.
Značnou část své básnické tvorby psal hindsky a pro indické čtenáře, jeho sbírky reflexivní poezie psané volným veršem se staly organickou součástí indické literatury. Z češtiny do hindštiny přeložil mj. poezii J. Seiferta (výbor z celého díla, 1994) a výbor z lidových pohádek K. J. Erbena a B. Němcové (1982).
V českém prostředí je znám především lingvistickými pracemi věnovanými hindštině (Hindština, 1956, Učme se hindsky, 1979) a studiemi o literatuře psané hindsky i v některých dalších indických jazycích. Z hindštiny rovněž překládal a ve svých vědecko-popularizačních příspěvcích se snažil přiblížit Indii českému čtenáři (kniha Indické proměny, 1973).