Narozen 1. července 1918 v Suchohrdlech u Znojma, zemřel 5. dubna 2001 v Brně.
Vystudoval němčinu a latinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval roku 1946, kdy získal titul PhDr. Brzy ho upoutala Skandinávie, kam se poprvé dostal roku 1947, a tehdejší pobyt v Norsku ovlivnil jeho další orientaci na skandinávské jazyky, literatury a kulturu. Řadu let působil jako středoškolský profesor a vysokoškolský lektor jazyků. Roku 1962 trvale zakotvil na Filozofické fakultě brněnské univerzity, kde se roku 1966 habilitoval a roku 1992 byl jmenován profesorem. V letech 1969-1971 působil jako lektor češtiny na univerzitě v Uppsale.
Ve své odborné činnosti se zabýval hlavně problematikou norské dvoujazyčnosti, osobností B. Björnsona (monografie Björnson a Slováci, 1970; Björnson a Československo, 1992) a v posledních letech Nobelovými cenami (kniha Laureatus laureata, 1995). Je autorem řady článků a úvah, často přesahujících i do jiných oborù (např. studie o F. Kafkovi a jeho recepci ve Skandinávii).
Překladatelské dílo zahrnuje především překlady z norštiny a švédštiny. Překládal však i do severských jazyků, významnou měrou se podílel na vzniku antologie české a slovenské poezie ve švédštině (1970), spolu s Ö. Sjöstrandem připravil výbor z díla J. Seiferta (1984).