Narozen 9. března 1922 v Drahotuších u Přerova. Zemřel 16. dubna 1993 Praha.
Patřil k početné skupině rusistů-samouků, kterým 2. světová válka znemožnila vysokoškolské vzdělání, ale zároveň je celoživotně nasměrovala k víceméně samouckému osvojování ruštiny a ruské literatury většinou už při zaměstnání. Účastnil se speciálního doškolovacího překladatelského semináře pro redakční i překladatelské spolupracovníky, který právě pro tuto generační skupinu uspořádal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy po válce čerstvě jmenovaný vysokoškolský profesor Bohumil Mathesius; Horákovou zásluhou se uchovaly útržkovité záznamy semináře.
Od počátků své překladatelské dráhy se orientoval převážně na sovětskou válečnou beletrii, z níž ho nejvíce zaujala díla čerpající z autentických prožitků jeho generačních či jen o málo starších sovětských vrstevníků, kteří odcházeli do předních frontových linií přímo ze školních lavic a jejichž nepřikrášlená "zákopová pravda" nezřídka polemicky korigovala leckdy nadměrně heroizovaná panoramata úspěšných válečných operací. Jako mnohaletý redaktor nakladatelství Naše vojsko a vedoucí redaktor edice Světový válečný román se nejen jako překladatel, ale i lektor a editor významně zasloužil o to, že se v tomto nakladatelství vedle memoárů zasloužilých maršálů v hojném počtu objevovali i autoři více či méně kritického zaměření. Z více než 40 vlastních překladových titulů sám považoval za obsahově nejvýznamnější i překladově nejnáročnější (včetně dohadování s vojenskými odborníky kvůli tehdy u nás necitlivě porušované vojenské terminologii) tyto válečné beletristy: N. Čukovskij, G. Baklanov, V. Sjomin, K. Simonov, V. Bykav. Z knih s nevojenskou tematikou přeložil V. Kaverina, V. Veresajeva a T. Ševčenka. S mnoha autory se osobně znal a dovedl je přesvědčit o potřebnosti úprav jejich textu v českém překladu.