Narozen 2. prosince 1886 v Hradci Králové, zemřel 7. dubna 1962 v Praze.
Za první světové války byl lékařem na haličské a italské frontě i v zázemí, po vzniku Československa pracoval krátce jako zubní lékař v Přerově, od roku 1919 byl opět vojenským lékařem (v Užhorodě, Praze, 1923-36 v Olomouci, 1936-38 znovu v Praze). V letech 1939-45 vykonával civilní lékařskou praxi, poté žil a tvořil v ústraní.
Východiskem jeho tvorby bylo barokní vidění světa, formálně se projevující barokizující stylizací jazykového projevu, a deterministické pojetí reality jako součásti božího řádu neovlivnitelného lidskou vůlí.
Do poezie zasáhl baladickými básněmi ovlivněnými lidovou poezií (Cikánčina smrt, 1916, Balady, 1925) a milostnou, přírodní a sociální lyrikou (Panenky, 1923, Žebrácké písně, 1925, Beskydy, 1926).
Osobitý výraz našel ovšem v próze. Zpočátku tvořil symbolicky pojaté příběhy s milostnou tematikou (povídkové soubory Tři dukáty, 1919, Nejvyšší naděje, 1921, Tři troníčky, 1923, novela Sedmikráska, 1925). Vrcholem díla jsou historické prózy z pobělohorské doby - románová trilogie Bloudění (1929) a soubor tří povídek Rekviem (1930).
V historické tematice pokračoval románem Masopust (1938) a tetralogií o jezuitech Služebníci neužiteční (1. díl Země 1941, celá tetralogie - Země, Moře, Krev, Oheň, Roma 1969).
Z cest za shromažďováním materiálů k historickým pracem vytěžil i cestopisně esejistické knihy (Plížení a pouti, 1932, Římská cesta, 1933), dále psal eseje s náboženskou a kulturní problematikou (Cesta umění, 1929, Váhy života a umění, 1933), nábožensko-filozofické meditace (Tam, 1955 bibliofilsky, 1969 - zakázáno distribuovat) a memoáry (Vzpomínky z mládí, 1928, Kouzelný kočár, 1995). Okrajový význam mají dramatické pokusy z náboženských dějin.
Překládání (z angličtiny, francouzštiny) pouze doplňovalo vlastní uměleckou tvorbu.