Narozen 28. dubna 1931 v Hradci Králové.
V letech 1950-55 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy arabštinu a perštinu.
1958-60 a 1962-64 byl lektorem češtiny na Univerzitě Ajn Šams v Káhiře, 1980-82 pracoval v Libyi u podniku Strojexport. 1982-90 vedl v Jazykové škole v Praze orientální oddělení.
1955-81 působil jako asistent a odborný asistent na katedře věd o zemích Asie a Afriky téže fakulty. 1990 se vrátil na Univerzitu Karlovu, byl jmenován docentem a 1992 profesorem dějin a kultury islámských zemí; 1991 se stal ředitelem Ústavu Blízkého východu a Afriky Univerzity Karlovy.
V centru jeho badatelského zájmu je oblast středověkých dějin islámských zemí. Zabýval se povstáním Arabů v Madíně v 7. století, později se soustředil na dějiny mamlúckého a osmanského Egypta. Publikoval řadu studií, v nichž analyzoval archivní dokumenty z Káhiry, zejména listiny vztahující se k náboženským nadacím, a hodnotil jejich význam pro hospodářské a sociální dějiny Egypta v 16. století.
Přispěl do studia arabské diplomatiky kritickou edicí mamlúckého diplomatického manuálu Ibn Názira al-Găyš. Soustředil se též na klasickou spisovnou arabštinu a na egyptskou hovorovou arabštinu. Věnoval se rovněž překladatelské činnosti, zejména přeložil do češtiny významný pramen k období křížových výprav, Knihu zkušeností arabského bojovníka s křižáky.