Narozen 21. března 1884 v Jaroměři, zemřel 3. května 1965 v Praze.
Roku 1902 odmaturoval na gymnáziu ve Slaném a poté studoval na Univerzitě Karlově filozofii (zprvu s matematikou, fyzikou a astronomií), u profesora J. Zubatého sanskrt, páli a avestský jazyk.
Navštěvoval též přednášky o náboženství v Číně a z kulturní historie (1902-08, s přerušením pro vykonání vojenské služby).
Již během studia konzultoval s odborníky v Dánsku, Holandsku, Německu a Norsku (profesor Sten Konow ho orientoval na studium drávidských jazyků), v Erlangenu u profesora W. Geigera studoval sinhalštinu, buddhismus a šrílanské lidové kulty.
V roce 1908 studia završil doktorskou prací Herbatismus v pedagogické literatuře anglické a americké. Po dosažení doktorátu si ještě doplňoval vzdělání v Leidenu a v Londýně.
Jako první z českých indologů navštívil v letech 1909-10 Indii a Šrí Lanku a s cenným vědeckým materiálem se vrátil do Evropy, kde pokračoval ve výzkumu v Londýně, Oxfordu a Paříži na univerzitě a v Národní knihovně.
S příchodem První světové války odešel na frontu, 1919 se habilitoval na FF UK na prácí Cejlonská božstva Gará a Girí. Příspěvek k poznání původního náboženství cejlonského. Následně byl ustanoven soukromým docentem pro novou katedru "srovnávací mytologie nižších plemen asijských a australských". 1920 tuto habilitaci rozšířil na srovnávací dějiny náboženství.
1919 začal přednášet na Univerzitě Karlově jako soukromý docent. 1920-23 působil v Indii jako první československý konzul v Bombaji, odkud navštívil Barmu a znovu Šrí Lanku.
V roce 1920 vydal jedno ze svých stěžejních děl Základy všeobecné vědy náboženské. Byl jedním z prvních členů Orientálního ústavu v Praze (od 1927) a jeho Indického sdružení (1934-39).
Po skončení diplomatické mise se akademické činnosti věnoval již trvale jako mimořádný (1927) a řádný (1934) profesor na katedře srovnávací vědy náboženské na FF UK.
Byl autorem první české učebnice hindštiny (hindustánštiny), prvních českých překladů z páli, bengálštiny, tamilštiny a barmštiny, iniciátorem sjednocení českého názvosloví orientálních jazyků (1935) a soudním tlumočníkem z hindštiny a urdštiny (1937).
Za Druhé světové války byl penzionován a žil v ústraní na venkově. Po osvobození byl reaktivován a znovu zaujal své místo na univerzitě. Vedl katedru religionistiky (od r. 1945). Od února 1948, kdy byla katedra religionistiky zrušena a "začleněna" do katedry etnografie, vedl katedru etnografie, od 1953 katedru etnologie a historie náboženství.
Mnoha populárně-vědeckými a cestopisnými články a knihami zahájil popularizátorskou tradici českých indologů. Přednáškami tamilštiny podnítil rozvoj české drávidistiky.