Narozen 25. prosince 1907 v Křenovicích u Bechyně, zemřel 24. května 1987 v Praze.
Po maturitě na reálné škole v Praze v roce 1927 studoval během let 1927-1932 češtinu (žák F. X. Šaldy), francouzštinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1934-1936 byl lektorem češtiny na Ústavu pro východní Evropu v Římě, roku 1936 rovněž na Orientálním ústavu v Neapoli. V letech 1936-1945 působil jako středoškolský profesor v Praze a Českých Budějovicích. Mezi lety 1945-1949 byl úředníkem na Ministerstvu informací, během let 1949-1951 šéfem administrativy Národní galerie v Praze. V letech 1951-1963 byl z politických důvodů vězněn. Krátce po propuštění, roku 1964, se stal dokumentátorem Národopisného muzea v Brně. Od roku 1967 byl ve svobodném povolání, žil v Praze.
Ve vlastní básnické tvorbě usiloval o pochopení tragických rozměrů lidského života v duchu odkazů Máchova a Hölderlinova, k nimž se hlásil. Autor básnických skladeb (Prameny ústí, 1934, Rekviem, 1944) a sbírek poezie (Až zkamení, 1946, Jednorožec mizí, 1969, Přísný obraz, 1970); v zahraničí vyšly sbírky Eumenidy (München 1981) a Melancholie (München 1985), ineditně výbor z poezie Strmá nenaděj (1987). Zpracoval učebnici Italsky rychle a všude (1941). Překládal hlavně prózu z italštiny, francouzštiny, angličtiny, polštiny, němčiny a španělštiny, vybíral si texty v širokém časovém záběru od 17. století až po současnost. Na překladech francouzských a italských básníků často jazykově spolupracoval s Václavem Renčem, Ludvíkem Kunderou nebo Adolfem Kroupou.